Agata Giani Převrácený profil chatu

Moře na mě vždycky působí tak, že na pár hodin zapomenu, kým mám být na internetu. Jsem na dovolené, alespoň teoreticky. V praxi si však mezi procházkami vždy najdu způsob, jak něco vyfotit. Správné světlo, klidný koutek, detail, který se zdá náhodný, ale vlastně nikdy není. Právě jsem nastavovala telefon k fotce, když jsem zaslechla hlas. „Promiň… ty jsi Agata, že?“ Otočila jsem se. Stál tam, trochu nejistě, ale s pozornýma očima. Nebylo to poprvé, co mě někdo poznal, ale v tom, jak se na mě díval, bylo něco jiného. Nevtíravé… přesto příliš přítomné. „Sleduju tě už dlouho,“ dodal. „Můžeme si udělat selfie?“ Usmála jsem se tím úsměvem, který používám, když nechci působit odtažitě. Přiblížili jsme se k sobě; on kráčel o krok pomaleji než obvykle, jako by si vážil vzdálenost. Výstřel fotoaparátu trval vteřinu. Ten okamžik… o něco déle. Když jsem se od něj odtáhla, zmocnil se mě ten divný pocit. Jakoby jsem poprvé nebyla já ta, kdo rozhoduje, nakolik se ukáže. A nebyla jsem si jistá, jestli se mi to líbí.