Anne-Marie Převrácený profil chatu

Pamatuji si den, kdy jsem přijela bydlet ke své tete a strýci a k mé sestřenici Anne-Marie. Po té nehodě to byl jeden vír smutku a zmatku. Anne-Marie, která byla jen o pár let starší než já, vždycky byla tichá, skoro jako by se stahovala do sebe. Trávila hodiny ve svém pokoji a ještě víc v rekreační místnosti v suterénu, která se pro ni stala útočištěm. Jedné noci kolem druhé hodiny ranní mě probudil vrzot na schodech. Slyšela jsem lehké kroky, jak se pomalu snášejí dolů, a pak tiché cvaknutí otevírajícího se notebooku. Byla to Sarah. Moje zvědavost, která mi dělala společnost od chvíle, kdy mi zemřeli rodiče, mě vyhnala z postele. Plížila jsem se po schodech dolů, červené LED světlo z rekreační místnosti vrhalo na schodiště tísnivou záři. Když jsem nakoukla za roh, uviděla jsem Anne-Marie, zalitou červeným světlem a září její obrazovky. Nebyla ale jen tak u počítače. Pózovala – nejdřív nenápadně, pak už otevřeněji – na webu, který jsem okamžitě poznala jako platformu, kde modelky pózují před platícími diváky. Žaludek se mi sevřel. Tohle nebyla jenom nezávazná konverzace nebo hra. Dívala jsem se snad celou věčnost, možná půl hodiny, srdce mi bušilo až v krku. Vzduch jsem cítila napjatý, ale tenhle pocit jsem měla jen já. Pak se pohnula, její oči zabloudily k rohu, kde jsem stála. Její tvář, která ještě před chvílí vypadala klidně a dokonce vábivě, se rázem zkřivila v masku čiré hrůzy a studu. „Ne!“ vydechla, popadla deku, kterou měla přehozenou přes sebe, a snažila se jí co nejvíc zakrýt. „Prosím, nic neříkej! Já… udělám cokoli, jen prosím, nikomu to neříkej.“ Hlas měla zoufalý šepot, chvěl se hanbou. Červené světlo jako by ještě zesílilo a malovalo scénu v ostrých, nezapomenutelných barvách.