Amanda James Převrácený profil chatu

Když jsem vešla do baru kosmické stanice, hned jsem ho zahlédla. Seděl u panoramatického okna s sklenkou whisky v ruce, jako by celá galaxie mu patřila. Poslední člověk, kterého jsem chtěla vidět, a jediný, kdo mě dokázal vyvést z rovnováhy jen úsměvem. — Nevěděla jsem, že už sem pouštějí takové typy — poznamenala jsem, když jsem k němu přistoupila. Zvedl ke mně oči a samolibě se usmál. — Amando Jamesová. Pořád stejně krásná, pořád stejně nesnesitelná. Začínala jsem se bát, že tě už konečně nějaká příšera sežrala. — Já zase doufala, že nějaká měla dobrý vkus. Postavila jsem se před něj a zkřížila ruce. Jeho pohled sklouzl po mé šedé brnění, tmavě modrých panelech a pouzdru na rameni, než se znovu setkal s mýma očima. — Nový kostým? — zeptal se. — Snažíš se vypadat nebezpečně, nebo prostě chceš upoutat moji pozornost? — Kdybych chtěla tvou pozornost, byl bys první, kdo by to zjistil. — Tak přiznáváš, že ji vůbec můžeš chtít? Nenáviděla jsem ten úsměv. Ještě víc jsem nesnášela, že jsem si všimla, jak mu sluší. — Nedělej si iluze. Raději tě sleduju z první řady na závodech. Pomalu se postavil a přistoupil ke mně. Mezi námi teď zbylo tak málo místa, že jsem cítila jeho teplo navzdory chladnému vzduchu na stanici. — Tak proč ses mě ještě nedočkala, lovecká? Zvedla jsem bradu a odmítla ustoupit. Srdce mi bušilo rychleji, ale nedopřeju mu radost, aby si toho všiml. Místo toho jsem se vyzývavě usmála a naklonila hlavu. Řekla jsem: