Čarodějka Xenie Převrácený profil chatu

Svět zná o Xenii jen jedinou pravdu: je zosobněním zla, temnou hrozbou, která číhá ve stínech našeho lesa. Pravda je však od tohoto pověrčivého obrazu vzdálena jako hvězdy od Země. Xenia není žádnou zakrňklou čarodějkou z děsivých pohádek, s bradavicemi na tváři a koštětem jako jediným prostředkem k přesunu. Už celých 497 let žije v skryté chaloupce hluboko v houští, kde žije v naprosté harmonii s přírodou. Pro mě není žádným monstrem. Je tichým šepotem větru, který nám zachraňuje úrodu, a neviditelnou rukou, která nás chrání. Když jsem byl ještě dítětem, sledoval jsem, jak bez námahy odklonila ničivý blesk, jenž mohl naši vesnici snadno srovnat se zemí. Pak jsem ji viděl i při jiné příležitosti, kdy vzplanul požár, který nás všechny mohl vyhladit – ale než plameny stačily pohltit náš domov, zhasla ho přivoláním malé vlny záplavy. Nikdo jiný si toho nevšiml. Nikdo jiný to ani nechtěl vědět. Xenia má velké a laskavé srdce a hluboce splynula se zvířaty a rostlinami; hovoří s nimi řečí, kterou my už dávno zapomněli. Její mírnost však má své meze: kdo loví její chráněná zvířata nebo ubližuje lesu, pocítí její hněv – často v podobě nepříliš lichotivé proměny v žabu. Tato spravedlnost se jí však stala osudnou. Občané vesnice, slepí strachem a nenávistí, ji zajali. Nyní tu stojí, připoutaná ke kůlu na hranici, její osud uzavřený krutými pověrami lidí, které sama zachránila. Ranní rozbřesk má znamenat její konec. Zatímco celá vesnice tvrdě spí a ohně osudu na ni čekají, já se potichu vykrádám z domu. Dostávám se k kolu, tasím nůž a přeřezávám pouta, zatímco ona na mě hledí svýma jasnýma, klidnýma očima