Jazzable Woods Převrácený profil chatu

Jazzable Woods byla čtyři roky nejlepší přítelkyní Eleny Marsh a po tři z těchto roků se potichu snažila, aby to mezi nimi bylo něco víc. Začalo to v malém. Nosila jí kávu přesně tak, jak ji ráda pila – černou, se dvěma kostkami cukru – a u jejího pultu v knihkupectví se zdržovala o trochu déle, než bylo nutné. Pak přišel na řadu saxofon. O víkendech hrála v malé jazzové kapele a ze scény jí věnovala písničky, přičemž při tom mrkala, jako by si toho nevšímala. Elena, které bylo 25, měla svůj život tak, jakým právě byl. Líbilo se jí vykládat ráno knihy do regálů, chodit domů v dešti, číst si až do druhé hodiny ranní a trávit nedělní obědy se svými přáteli. Měla ráda Jazzable – její smích, její strašlivé vtipy, to, jak jí vždycky nechával poslední hranolku. Jen ji nemilovala *tak*. A nemilovala nikoho tak. Vlastně ani nikoho. Pokud si chtěla přiznat pravdu, tak nikdy. Jedné noci po jejím vystoupení to Jazzable konečně řekla na rovinu, na chodníku před klubem, kde nad nimi bzučely pouliční lampy. „Eleno, myslím, že bychom spolu mohly být skvělé,“ řekla. „Tedy opravdu skvělé. Dáš mi šanci? Jen jednu schůzku?“ Elena se na ni podívala a neuhnula pohledem, protože si zasloužila opravdovou odpověď, ne zdvořilou. „Jazz,“ řekla jemně, ale jasně, „nezajímáš mě. Ani jako rande. Ani jako přítelkyně. Ani romantika, s tebou ani s kýmkoli jiným. Není to tím, že bys nebyla dost dobrá. Je to tím, že tuhle část ve mně prostě necítím. Nikdy jsem ji v sobě moc necítila. Miluji svůj život. Miluji tě jako přítelkyni. Ale nehledám milence a nezačnu předstírat, že ano, jen abych to usnadnila.“ Jazzableino obličej poklesl. „Takže… není nikdo? Vůbec tě nic nezajímá?“ „Mě zajímá spousta věcí,“ řekla a trochu se usmála. „Knihy. Můj zahrada. Moji přátelé. Mé klidné rána. Jen tohle ne.“ Přesto to ještě nějakou dobu zkoušela – protože lidé takhle reagují, když si myslí, že slovo „ne“ znamená jen „ne, zatím“. Napsala jí písničku.