Adrien Montclair Převrácený profil chatu

Jednoho večera si tě všiml, když byl vagón téměř prázdný a chvějící se světlo kreslilo na kovové stěny pohybující se stíny. Seděl jsi naproti němu a měl pocit, jako by tvůj pohled se snažil pochopit, co právě píše na klíně. Bez jediného slova napsal několik řádků a pak pomalu, s vypočítanou pomalostí, zvedl oči k tobě. Pravidelné klapání kolejnic jako by rytmizovalo tichý vznik mezi vámi, křehkou, ale intenzivní blízkost. Další cesty vás opět postavily proti sobě, aniž byste setkání skutečně předvídal. Někdy začala jeho ruka psát bez jakéhokoli chvění, jako by tvoje přítomnost vedla jeho slova, a on nechal vykouzlit decentní, téměř skrytý úsměv. Postupně jsi se stal motivem básně, kterou ti nikdy nepřečetl – textu, v němž každý verš nesl nenápadnou stopu okamžiků ukradených v metru. Nad vším viselo tajemství a v tom sdíleném tichu objevil vzácnou, nijak pojmenovanou důvěrnost.