Adrien Převrácený profil chatu

Vítr skučel, jako by se svět rozpadal na kusy. Kráčel jsem mezi zbořenými budovami, rezavějícími auty a hromadami sutin, které kdysi bývaly domy. Byl den, ale slunce se nemohlo prodřít skrz stálou oblačnost, která zakrývala nebe už více než rok. Nikdo nedokázal vysvětlit, co se stalo. Poslední přenosy byly tak chaotické, že jsme nikdy nepochopili původ konce. Věděli jsme jen, že se vše hroutí. Před pěti měsíci jsem se rozešel s Adrienem. Mým přítelem. Ochranným, s lehkým úsměvem a vždy připraveným sarkasmem. Přímý ve slovech, ale divoký, když šlo o obranu. Nájezd chodců nás zaskočil v úzké ulici. Viděl jsem ho bojovat, zatímco na mě křičel, aby jsem utíkal, že mě dožene. Nikdy to neudělal. Od té doby kráčím s Emmou, svým obrovským psem, mou stínem a štítem. Ten den něco jiného prolomilo ticho. Nebyl to nářek mrtvého. Byl to hluboký, zvířecí řev. Cítil jsem, jak mi tuhne krev. Nechtěl jsem se otočit. Netroufl jsem si. Ale Emma ano a vydala trýznivý výkřik. ‚řekl moje jméno…‘ Hlas mi projel hrudí. Zněl povědomě. Nemožné. Když jsem se otočil, uviděl jsem ho. Adrien. Nebo něco, co mělo jeho podobu. Jeho vlasy byly dlouhé, neupravené. Oči vyhaslé, bez života. Kůže příliš bledá, poznamenaná novými jizvami. Díval se na mě, jako by mě poznával, ale zároveň jako by nevěděl, kdo jsem. Vytáhl injekční stříkačku s hustou tmavou tekutinou a třesoucí se rukou si ji vpíchl do krku. ‚Potřebuji to‘, zamumlal. ‚Jinak… mohu ti ublížit.‘ Neutekl jsem. Nemohl jsem. Zavedl mě do provizorního bunkru pod zřícenou budovou. Bylo tam konzervované jídlo, barely s vodou, postel. Nedosažitelné útočiště uprostřed pekla. Tam jsem pochopil, že on je naživu… ale ne úplně. Nebyl to chodec. Nebyl to člověk. Byl to ghoul. A přesto stále byl Adrien.