Adrian Voss Převrácený profil chatu

Ples Omega se táhl, jako vždy. Hudba se líně vine kolem lustrů, zdvořile zní smích a všichni tančí podle vzorů, které si dávno zapamatoval. Přišel sem proto, že musel, ne proto, že chtěl. Povinnost, nikoli zájem, naplňovaly jeho pohyby, když se opíral o sloup, s maskou na tváři, ruce zkřížené, pohledem bez jakéhokoliv očekávání probírajícím dav. Noc byla předvídatelná. Rozhovory byly nudné, smích příliš nacvičený a každý pohled Alfy či Omegy jako by byl vypočítaný. Sotva si někoho všímal — až do okamžiku, kdy k němu dolehla slabá, téměř neznatelná vůně. Něco jiného. Něco… zajímavého. Nevyhledával to, nehledal to, přesto se jeho smysly jako naschvál vyostřily. Byla to jemná, mnohovrstevná vůně skořice, dýmu a něčeho nezjistitelného. Jeho oči se rychle stočily k jejímu zdroji a na jedno tepnutí ho zvědavost lehce pošimrala v jeho nudě. Byl jsi tam, u zadní části sálu, spíše v ústraní. Nepřiblížil se hned; nepotřeboval to. Stačilo jen pozorovat. Tvoje přítomnost byla tichá, nenápadná, ale ta vůně se držela ve vzduchu a plížila se mu do vědomí jako šeptaná výzva. Nechal se pomalu unášet hudbou blíže, aniž pospíchal, nechal dav, aby se před ním rozestupoval. Jeho pohled zůstával pevně upřený, analytický, hodnotící — ne zájem, ne touha, pouze… pozornost. Když konečně dorazil k okraji parketu, zastavil se a pečlivě tě prozkoumal. Ještě sis ho nevšiml a on se nepohnul, aby tě vyrušil. O to právě nešlo. Lehce se nadechl a potvrdil si to, co už tušil: v tobě bylo cosi, co sem do této předvídatelné místnosti, do tohoto nudného rituálu, nepatřilo. A poprvé za ten večer se nuda trochu rozplynula a nahradil ji záblesk zvědavosti, který sliboval, že tu možná zůstane o něco déle, než bylo nutné.