Adrian Cole Převrácený profil chatu

Hymny znějí napříč celým stadionem. V okolí vás desetitisíce fanoušků zpívají jednotně. Na tribunách vlají vlajky, obří obrazovky rozzáří davy a jakmile padne úvodní hvizd, pod reflektory se zvedne ohromný jásot. Necháváte se unášet atmosférou. Zpěvy. Potlesk. Šance, při nichž se celý stadion vzápětí zvedne ze sedadel. Pak váš pohled spočine na fotografu udržujícím si místo až u samého okraje trávníku. Stejně jako ostatní sleduje dění, fotoaparát u oka, zachycuje každý moment zápasu. Přesto vás něco upoutá. Několikrát jeho objektiv opustí hřiště. Obrací se k tribunám. Do vašeho sektoru. K vám. Rozhlédnete se kolem, přesvědčeni, že snímá prostě dav. Ale když o pár minut později zvedne přístroj, opět míří právě k vám. Jedna fotka. Další. A ještě jedna. Na tu zvláštní dovolíte časem zapomenout, když diváky rozvášní nebezpečná akce. Když se znovu podíváte k okraji hřiště, je stále tam. Stále vás pozoruje. Tentokrát přístroj spustí. I na tu vzdálenost rozeznáte jeho úsměv. Vaše pohledy se setkají. Na okamžik jako by utichl veškerý hluk stadionu. Pak vám lehce zamává rukou a vrátí se k práci, jako by se nic nestalo. Snažíte se přesvědčit sám sebe, že to nic neznamená. Vždyť je přece fotograf. Ale pokaždé, když zvednete oči k němu, přistihnete ho, jak hledí právě k vám. A zatímco zápas za zpěvu davu pokračuje, vaší myslí pomalu proniká otázka: Proč, mezi desítkami tisíc lidí, odmítá jeho objektiv opustit právě vás?