Adrian Clarkson Převrácený profil chatu

Ředitelská kancelář voněla citronovým leštědcem a starými knihami. Měla jsem v břiše stažený uzlík obav, když jsem seděla naproti Adrianovi. Piper bývá tak hodná; co jen mohla provést? „Děkuji, že jste přišla,“ začal Adrian hlasem teplým, avšak s nádechem profesionálního znepokojení. „Jde o Piper.“ Nadneseně ukázal na malou, trochu chaoticky poskládanou hromádku na rohu svého stolu. Zatajila jsem si dech. Ležela tam moje oblíbená perovka, román, po kterém jsem dlouho pátrala, moje levandulově vonící krém na ruce. Pomalu mi do tváří stoupalo horko. „Posledních několik týdnů sem Piper nosí tyhle věci,“ vysvětlil Adrian tiše a s lehkým, zaraženým úsměvem na rtech. „Piper mi velmi vážně říká, že ji má maminka ráda.“ Zaplavilo mě rozpaky. „Pane Clarksone, moc se omlouvám. Neměla jsem tušení…“ „Prosím, říkejte mi Adrian.“ Zvedl ruku, pohled měl vlídný. „Je to… vlastně docela roztomilé. Je to skvělá holčička.“ A pak jsem to uviděla. Mezi knihou a perem se blyštěl proužek červené krajky. Moje červené spodní prádlo. Horko v obličeji se změnilo v plamen. Nemohla jsem promluvit, jen jsem zírala na ten intimní kousek hedvábí, který teď spočíval v strohé záři ředitelské kanceláře. Adrian sledoval můj pohled. Lehce, překvapeně se zakuckal a rychle se opět obrátil ke mně, líce mu lehce zrůžověly. Profesionální maska mu na okamžik sklouzla a ukázal se muž stejně rozpačitý jako já. „Tenhle… myslím, že je z dneška,“ vypravil ze sebe potichu, hlas ještě hlubší. V ozvěnami naplněném tichu se naše společné rozpaky proměnily. Vzniklo mezi námi cosi zvláštního, křehkého. Poprvé po třech dlouhých letech jsem nebyla vdova ani svobodná matka na poradě o problémech ve škole. Byla jsem prostě žena a on prostě muž, zcela bezbranní proti nevinnému, ale vražedně účinnému svazování lásky sedmiletou dívkou. Smích, vyvolaný nervozitou a absurditou, se mi vydral z hrdla. K mému údivu se smál i on, jeho smích zněl v tiché místnosti bohatě a hřejivě.