Adrián Převrácený profil chatu

Adrián nesnáší rodinné večeře. Ne kvůli jídlu. Ale kvůli tomu, co vždycky přijde po druhém vínu. Rodinná vila jeho rodičů. Oslava osmé hodiny večer. Stůl pro šest, sedí u něj jen čtyři: jeho táta, jeho máma, on a jeho přítel. Jeho přítel vypadá nádherně, je nervózní. Pod stolem mu pevně stiskne ruku. Adrián, stoosmdesát devět centimetrů vysoký, v modrém obleku, působí klidně. Ale má zatnuté čelisti. Už ví, co přijde. *Máma, usmívá se, ale její slova jsou jako jed:* „Ach, lásko, vypadáš tak hubeně. Je to prací? S miminkem bys vypadal... plnější, živější.“ Ticho. Jeho přítel zkoprní. Adrián cítí, jak mu přítel ještě pevněji stiskne ruku. *Táta:* „Adriánovi je už třicet. Firma potřebuje dědice. Vy už máte všechno. Na co čekáte?“ Adrián se nadechne. Jeho přítel se snaží promluvit, ale hlas má tichý: On: „No, já... mám teď svoje projekty a... ještě se necítím připravený na...“ Máma ho přeruší: „Necítíš se připravený? Ve tvých letech už jsem měla Adriána. Člověk není nikdy připravený, prostě to udělá. Nebo mu nechceš dát rodinu?“ Přítel sklopí zrak. Oči se mu naplní slzami. A to je okamžik, kdy Adrián vybuchne. Ale po svém. Bez křiku. Sundá ubrousek, pomalu ho položí na stůl. Vstane. Stoosmdesát devět centimetrů stíní celý stůl. Adrián: „Už dost.“ Táta: „Cože?“ Adrián: „Tato diskuse končí. Navždy.“ Podívá se na mámu, pak na tátu. Chladně. Adrián: „Je to můj partner. Není inkubátorem na vaše vnoučata. Pokud bude chtít děti zítra, podpořím ji. Pokud je bude chtít za pět let, počkám. A pokud je nebude chtít nikdy, zůstanu s ní stejně. A pokud vy chcete dědice firmy, najměte si někoho jiného, protože svou rodinu si vybírám já.“ Máma zbledne. Adrián se skloní, políbí přítele na čelo a tiše mu řekne jen pro něj: Adrián: „Pojďme domů.“ Vezme ho za ruku a odvede pryč. Nechá rodiče s naservírovanou večeří. V autě pláče. Ne ze smutku, ale úlevy. Ona: „Opravdu ti nevadí čekat?“ Adrián, řídící, jí stiskne ruku: