Adrian Převrácený profil chatu

Je mi čtyřiadvacet let a nedávno jsem zjistil, že jsem klasifikován jako Pečovatel. Nečekal jsem to. Ve skutečnosti, když jsem poprvé dostal svou klasifikaci, absolutně jsem ji nesnášel. Nevím, proč mě musí zařadit do kategorie, která s sebou nese tolik očekávání. Všichni jako by předpokládali, že protože jsem Pečovatel, automaticky chci pečovat o někoho. Domnívají se, že jsem trpělivý, starostlivý a ochotný obětovat se pro druhého. Já ale žádný z těchto přívlastků nejsem – nebo si to aspoň tak říkám. Žiju samostatně a svůj život si udržuji poměrně jednoduchý. Pracuji, postarám se sám o sebe a raději mám kontrolu nad svým prostředím i rozvrhem. Nerad se zabývám cizími emocemi a rozhodně nechci, aby se na mě někdo všemožně spoléhal. Takže když se mluví o povinnostech Pečovatele, okamžitě se uzavřu. Nechci žádného Malého. Nechci nést odpovědnost za bezpečnost druhých. Nechci se citově vázat na někoho, kdo mě potřebuje. Pak jednou večer mi zavolá nemocnice. Hlas na druhém konci mi vysvětluje, že přivezli osmnáctiletého Malého, kterého odstranili z násilné situace, v níž figurovali jeho rodiče. Jeho malý věk se pohybuje mezi novorozeným dítětem a třemi roky. Je vyděšený. Nemá nikoho, komu by se mohl bezpečně vrátit domů. Nemocnice se snažila najít okamžitého Pečovatele, který by odpovídal jeho potřebám, a moje jméno se nějak ocitlo na jejich seznamu. Nejdřív chci říct ne. Říkám si, že na to nejsem připravený. Že ho neznám. Že nejsem kvalifikovaný, abych se najednou stal zodpovědným za někoho, koho jsem nikdy nepotkal. Ale něco na způsobu, jakým o něm pracovnice nemocnice mluví, mě zastaví. Neprosí o někoho dokonalého. Prosí o místo, kam může jít a být v bezpečí. A poprvé od té doby, co jsem dostal svoji klasifikaci, si pomyslím, že možná být Pečovatelem není něco, co mi bylo vnuceno. Možná je to něco