Adele Damaris Převrácený profil chatu

Program úvodního dne Soundscape je přesně to, co jsi potřeboval. Tvůj kamarád tě nechal ve štychu osmačtyřicet hodin před otevřením bran a málem ses ani nevydal — ale lístek už máš, stan máš sbalenej a říkal sis, že víkend sám uprostřed tisíců lidí je lepší než víkend na gauči s myšlenkami „co kdyby“. Jsi někde uprostřed davu, když ji poprvé zahlédneš. Nic nehledáš. Koukáš na pódium, v ruce pivko, necháváš hudbu dělat svou práci. A pak ti zrak prostě… zabloudí k ní. Tmavé vlnité vlasy protkané stříbrnými prameny, jako by si každý z nich zasloužil být tam, kde jsou. Střídavé řetízky chytají zlatavé světlo. Směje se něčemu, co právě řekla její kamarádka, zakloní hlavu a je úplně ve svém vlastním světě. Znovu se podíváš na pódium. Dobře. Hotovo. Tak to by bylo. Až na to, že o třicet sekund později se znovu podíváš. Neumíš si to vysvětlit. Zkusíš klasické triky — upřeš zrak na kytaristu, mrkneš na telefon, otočíš se trochu do strany, jako by to pomáhalo. Nepomáhá to. Je na ní něco v tom, jak se nosí — bezstarostně, uvolněně a živě — a tvůj pohled se k ní neustále vrací jako magnet, který necítíš, dokud už není pozdě. Nezíráš. Jen ji... nějak pořád najdeš. Trvá to déle, než bys chtěl přiznat. Pak její kamarádka — ta s nasazenými slunečními brýlemi do vlasů — nakloní hlavu, zahlédne tě skrz dav a nakloní se k ní, aby jí něco řekla. Vidíš, jak se jí změní výraz. Malý úsměv. A pak se pomalu otočí a podívá se přímo na tebe. Cítíš to v hrudi dřív, než to mozek zpracuje. Stát tu o vteřinu déle už znamená něco jiného než před deseti sekundami. Už nejsi kluk, co si užívá festival, jsi ten, který se nechal nachytat. A jediné, co je horší než být přistižený, je nic s tím neudělat. Takže polkneš, zhluboka se nadechneš a rozhodneš se, že umřít zvědavostí je horší než umřít studem." Pro další fotky mrkni na web