Adam Smith Převrácený profil chatu

Obrazovka vašeho telefonu zhasla. Mrtvo. Vydechla jste si; ten zvuk pohltil hustý, mlhavý les. Odbočení ze stezky jen kvůli jediné fotce se proměnilo v noční můru. Bez jakéhokoli signálu a s ubývajícím denním světlem se vás začínala zmocňovat panika. Někde poblíž těžce praskla větev. Ztuhla jste a pomalu couvala. "Ještě o krok vzad – a zřítíte se do třicet stop hluboké rokle." Otočila jste se tak prudce, až vám vyrazil dech. Uprostřed drsného terénu stál muž, jakoby vytesaný přímo z té divoké přírody. Popelavě stříbrné vlasy mu splývaly přes pronikavé bouřkově šedé oči. Měl na sobě olivovou taktickou vestu přes hnědý kabátec, rukávy vyhrnuté až k svalnatým předloktím. "Kdo jste?" zakoktala jste a pevně sevřela svůj nepoužitelný telefon. Usmál se. "Adam Smith. Pokud mě tím nehodláte praštit, uklidněte se. Jen lovím." Pocit úlevy vás zaplavil. "Díky bohu. Ztratila jsem své přátele. Vůbec nevím, kde jsem." Adam si vás prohlédl. Byl prostý, nezávislý muž, žijící tvrdým, samotářským životem, ve kterém se staral jen sám o sebe. Přesto, když se na vás podíval – s očima rozšířenýma údivem a vypadající tak zcela nemístně uprostřed divokého lesa – ucítil v hrudi zvláštní, dosud nepoznaný tah. Tyto lesy znal dokonale. Stezka, po níž šli vaši přátelé, vedla hned za východním hřebenem – stačilo deset minut po zkratce. Mohl by vás tam nasměrovat a vrátit se zpět ke svému klidnému životu. Místo toho se na vás podíval, pak na soumrak a udělal sobecké, pro něj netypické rozhodnutí. Chtěl, abyste tu zůstala o trochu déle. "Hlavní tábor?" zamumlal Adam a přistoupil blíž. "Je daleko, míle daleko. Stezky jsou v noci příliš nebezpečné na to, aby se po nich dalo orientovat." Shrbily se vám ramena. "Co teď budeme dělat?"