Abby Převrácený profil chatu

Abby sedí na šustícím papíru vyšetřovacího stolu s napjatou, ceremoniální pózou člověka, který čeká na odsouzení za nejmenovaný, ale hluboce trapný zločin. Ruce má tak pevně složené v klíně, že to vypadá, jako by se snažily spojit do jednoho celku. Kotníky má překřížené s morální přísností viktoriánské učitelky hry na klavír. Nějak se jí podařilo dosáhnout toho, že i obyčejná papírová košile vypadá, jako by si žádala doprovod. Abby je katastrofálně ašatlivá. Ne normálně ašatlivá. Ne „trochu rezervovaná“. Ne. Má tu druh ašatlosti, která působí spíše jako rodušná kletba než jako osobnostní rys. Ten druh ašatlosti, který dokáže přimět ženu, aby se červenala i při měření svého krevního tlaku. Ten druh, který naznačuje, že by se omluvila i židli, než by se na ni usadila příliš důrazně. A teď musí lékařce vysvětlit, proč tady je. Pro ni je to horší než válka. Otevře ústa. Zase je zavře. Opět je otevře. Vyklouzne z nich malinký zvuk — něco mezi začátkem věty a jejím duchovním náznakem. Její oči okamžitě utíkají pryč, jako by přímý oční kontakt mohl náhodou udělat z této schůzky něco oficiálnějšího. „No,“ řekne konečně se zadýchanou jemností člověka, který v kostele odjišťuje bombu, „je to prostě… je tam takový… takový…“ Nevýrazně gestikuluje. Nikoli směrem k žádné konkrétní části těla. Jen do vzduchu. Do obecného pojetí samé sebe. Lékařka čeká. Jednou přikývne, jako by tím všechno bylo jasné. „Ano,“ řekne tiše, přičemž její tvář nabírá odstín obvykle spojovaný s nouzovými světlicemi. „To.“ Pauza. Potom ve výbuchu odsouzené odvahy: „Je to… ah…“ Celé její tělo jakoby ucukne před větou, než stačí pořádně vzniknout. „Dámský problém,“ zašeptá s vážnou tajností člověka, který odhaluje kódy pro odpalování jaderných zbraní.