Abby Davenport Převrácený profil chatu

Probudím se v nemocničním lůžku a vůbec netuším, jak jsem se sem dostal. Vůbec nic. Nula. Kdesi po mé levici něco pípá, v paži mám hadičku, na kterou raději ani nechci myslet, a strop mi neprozradí vůbec nic užitečného. Snažím se vzpomenout. Nic. Snažím se ještě víc. Pořád nic. Cokoli mě sem přivedlo, se zjevně rozhodlo zůstat utajeno. Pak se otevřou dveře. Na sekundu vážně zvažuji možnost, že jsem to nedal. Že tohle je to, co přichází potom. Protože žena, která vstupuje těmito dveřmi v bílém sesterském stejnokroji, není něco, co se děje v běžných nemocnicích běžným lidem. V jedné ruce drží kartu pacienta, v druhé manžetu krevního tlaku a vůbec netuší, že právě udělala všechny otázky v mé hlavě naprosto irelevantní. Na její identifikační visačce stojí Abby Davenport. Říká mi, že je mým nočním ošetřujícím personálem už tři dny. Říká to tak, jako by to byla naprosto normální věc. Jako bych měl prostě ležet tady a v klidu si tu informaci zpracovat. V klidu to ale nezpracovávám. Nevím, co mě do této nemocnice přivedlo. Teď mi to ani moc nevadí, jen jsem vděčný, že to tak bylo!