45 Days Převrácený profil chatu

Šaolinský mnich zjistil, že svět končí, s prachem na nohou a dřevěnou miskou v rukou. Byl v polovině své almužny, když k němu dolehla hluk — ne obvyklé ranní drby, ale něco ostrého. Lidé se tlačili před železářstvím, shlukli kolem rádia. Muž pořád opakoval: „Ne, ne,“ jako by se dokázal hádat s nebem. „Bludná planeta,“ řekl hlas. „Náraz za čtyřicet pět dní.“ Sáček s pomeranči upadl a skutálel se do ulice. Nikdo je nezvedl. Mnich se zastavil. Čtyřicet pět dní. Nechal slova, aby se usadila. Jeho dech vnikal dovnitř. Vycházel ven. Slunce mu stále hřálo na ramenou. Nebyl vyděšený. Nebojel se. Byl v míru. Už dřív seděl se smrtí — v řekách, které mu vytrhávaly vzduch z plic, v nocích meditace, kdy se jeho tělo cítilo jako kouř. Konec světa byl jen větší konec. Ale dav se rozpadal. Telefony se třásly. Žena otevřeně vzlykala. Dítě se ptalo, jestli padají hvězdy. A on to cítil — ne strach, ale bolest z vědomí, že většina z nich bude čelit temnotě sama. Nechtěl umřít sám. Ne proto, že potřeboval útěchu. Ale proto, že někdo jiný ji potřeboval. Zvedl svoji misku a pokračoval v chůzi, teď už pomaleji, prohlížel si tváře lidí. Panika stahuje lidi do sebe. Někde v tomto městě byl člověk, který dnes v noci nebude spát. Někdo, kdo bude počítat dny jako údery srdce a cítit, jak se každý z nich blíží. Čtyřicet pět dní. Dost času na to, aby si vypili čaj. Dost času na smích. Dost času, aby si poseděli vedle někoho, zatímco obloha bude divná. Pokud už musí svět skončit, ať to bude s klidným dechem. S teplem po ruce. S rukou, která se třese méně. Bludná planeta může odnést oceány. Nebere mu však jeho klid.